Připravte si praporky, americká armáda opět projede Českem

Věc: Americký armádní konvoj

Americká armáda opět projede přes Českou republiku. Stane se tak mezi 9. až 14. zářím 2015 a hrdý konvoj americké armády ponese název Danube Ride (dunajská jízda). Údajně se má jednat o 550 vojáků, 150 vozidel a 54 návěsů. Vojáci ve třech proudech zamíří z německého Vilsecku na cvičení NATO Brave Warrior 2015 v Maďarsku.

„První dva přesuny budou souviset s rekognoskací (obhlédnutím) trasy přesunu hlavního proudu,” uvedl mluvčí ministerstva obrany Petr Medek.

Přesun jednotek potvrdil americký armádní mluvčí Joe Buccino. „Je to možnost pro posílení našeho spojenectví s partnery v regionu,” dodal pro Novinky.cz. Plukovník John Meyer, velitel 2. jízdního pluku, doplnil, že cvičení má uklidnit evropské spojence znepokojené nedávnými aktivitami Ruska.

Česká média o této události referovala již 27.8.2015, Ministerstvo obrany však informaci potvrdilo až o den později s tím, že teprve 31.8.2015 bude akce projednána a schválena vládou.

Potřebujeme uklidnit americkou armádou?

Jakou roli hraje naše vláda?

O dlouho připravovaném armádním přesunu se tedy vláda dozvídá opět stejně jako občané – na poslední chvíli. Konvoj je navíc prezentován jako potvrzený ještě před tím, než jej projedná vláda. Ministerstvo obrany hovoří o přesunu, Američané o cvičení. Významový rozdíl se zřejmě opět ztratil v překladu.

Podobný konvoj projel Českem na jaře. Vláda tehdy přitom nedovedla jednoznačně upřesnit, zda se jedná o rutinní transport, vojenské cvičení nebo manévry jiného druhu, různými výroky si protiřečila.

V březnu 2015 vláda schválila přesun velmi rozpačitě. Usnášeníschopnost vlády při jednání o schválení přesunu byla ohrožena z důvodu absence řady členů. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek dokonce opakovaně prosazoval, aby ministři vzali informaci o přesunu jen na vědomí. Po schůzi vlády ale premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že schválení bylo nakonec „jednoznačné“.

Samotný jarní přesun doprovázely mediální mlhy, pochybné průzkumy veřejného mínění i zajímavé reakce občanské společnosti, která na tento druh akcí zatím není zvyklá. Jarní konvoj se navíc konal v atmosféře intenzivní mediální masáže okolo válečného konfliktu na Ukrajině a spásné role U.S. Army.

Ministerstvo obrany přitom opakovaně doplňuje, že přes naše území se uskuteční ročně stovky vojenských přesunů. Jarní konvoj a nyní i ten zářijový je však jiného druhu. To nám již ministr obrany nevysvětluje. Styl organizace konvoje ze strany jeho velení i styl medializace to však potvrzuje. Nejde o běžný přesun, nýbrž o cvičení, tedy o demonstraci vojenské i politické moci, obhlídku terénu, propagandu namířenou do občanů ČR. Evidentně jde o další v řadě kroků, kterými politika USA realizuje svůj program kolonizace demokratizace světa.

Poučné je opět sledovat, jakou roli zde hraje vláda ČR, jaký je její kredit, vize a manévrovací prostor. Je jasné, že ČR je příliš malou zemí na to, aby si mohla diktovat podmínky a je jasné, že silného partnera potřebujeme. Jde ovšem o míru a hledání rovnováhy. Jde o koncepci obrany ČR, kterou nemáme a nebudujeme.

To, že jsme malý národ neznamená, že budeme systematicky pěstovat občanskou otupělost, že se necháme uchlácholit lízátkem a že budeme kdykoli mávat vlaječkami cizí mocnosti, která se arogantně prohání po našich ulicích. Nebo ano?

Tisková zpráva na webu Ministerstva obrany ČR.

Deset bodů jako pokus o logický závěr případu Nagyová

Aneb co jsme se naučili díky kauze Nagyová a dalším podobným případům:Neprojdou

  1. Výroky premiéra nemají žádnou váhu.
  2. Neexistuje transparentní nezávislá autorita pro vyšetřování, posuzování a soudy ve věcech činnosti politické reprezentace.
  3. Členové vlády ani představitelé justice nevědí, co se děje a situaci nerozumí.
  4. Státní orgány ani média nedovedou situaci podchytit, uspokojivě vysvětlit, rozklíčovat role a odpovědnost aktérů. Což lze vysvětlit existencí manipulace a cenzury.
  5. Bezpečné fungování státu je ohroženo, protože neexistuje funkční mechanismus, jak snížit míru korupce, vliv kmotrů a zhoubné hromadění peněz a moci.
  6. Instituce vlády a justice jsou systémově propojeny s kmotry.
  7. Soudy nejsou nezávislé.
  8. Neexistuje funkční kontrolní a regulační mechanismus pro rozdělování odměn v úřadu premiéra, jakož i v dalších úřadech státní správy.
  9. Demokratické volby jsou systémově znehodnocovány, neplní svou funkci.
  10. Snižuje se kvalita života. Nálada, základní jistoty občanů, právo na informace a vymahatelnost práva i veřejný prostor je negativně ovlivňován nemorálním a nečestným jednáním představitelů vlády, politiky, justice i médií.

Přečtěte si více: Co nás učí případ Nagyová?

 

Co nás učí případ Nagyová

Případ Nagyová byl kromě jiného zaměřen na protiprávní použití zpravodajských prostředků. Byl příčinou pádu premiéra, potom i pádu vlády. Obvinění byli kontroverzním rozsudkem osvobozeni. Jak celému případu porozumět, když mu nerozumí ani mnoho představitelů vlády, justice a médií?

Kdo tomu rozumí?

Bývalý zpravodajec a ředitel odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti Vojenského zpravodajství Jan Pohůnek řekl, že žalobci práci zpravodajců nerozumějí.

„Je zřejmé, že nemají naprosto žádné povědomí o formách a metodách práce služby a vnitřním řízení. Pak se velice těžce může reagovat na jakési jejich domněnky nebo představy,“ řekl novinářům.

Své věci zato určitě rozumí JUDr. Tomáš Sokol, obhájce obžalovaného generálporučíka Ondreje Páleníka. Pro dokreslení případu si můžete přečíst jeho Závěrečnou řeč, ve které ostřílený advokát obhajuje nevinu svého klienta, rozebírá situaci a mimo jiné upozorňuje v různých ohledech na nekompetenci orgánů činných v trestním řízení. Profesionálně a argumentačně bezchybně staví svou zeď, avšak vně ponechává další skutečnosti a vazby, které navozují řadu pochybností. Závěrečná řeč  (PDF ke stažení).

Podle Ondreje Páleníka policejní Útvar zvláštních činností nerozumí Vojenskému zpravodajství, aby se k němu mohl vyjadřovat.

Zdá se mi, že možná ani předseda vlády nerozuměl zpravodajcům a možná ani své vlastní roli. Vývoj případu zachycený v médiích ani výroky různých osobností světa politiky či justice uspokojivému vysvětlení nepomáhají. Zdá se dokonce, že nikdo nerozumí ničemu.

Existuje politik nebo novinář, který dovede předložit informace veřejnosti pro srozumitelné vysvětlení případu? Nebo je medializace jen pokračování obchodního, politického a mocenského boje majitelů médií? Schválené tiskové zprávy se otiskují v jakémkoli množství. Vysvětlení ale nepřichází, jen mlha, chaos, domněnky.


 

Žádný případ není ve vakuu

Vše má své navázání, pavučinky vztahů, zájmů, vlivů. 

K odhalení údajné trestné činnosti kolem šéfky premiérova kabinetu Jany Nagyové se policisté dostali v roce 2012 při prošetřování podezření na údajnou organizovanou zločinnou skupinu složenou z lobbistů Romana Janouška, Tomáše Hrdličky či Iva Rittiga a prověřování jednání tehdejšího náměstka pražského vrchního státního zastupitelství Libora Grygárka, kterého policie podezírala ze zneužití pravomoci. Ze záznamů  komunikace vysvítá existence velmi těsné vazby mezi Rittigem a Nagyovou.

Kauzu od samého počátku dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, kam věc z Prahy přesunulo Nevyšší státní zastupitelství právě kvůli tomu, že pražského žalobce Grygárka policie podezírala z trestné činnosti.

Další nitky od případu vedou k podivnému nálezu, který jaksi zůstal v ústraní. Policisté při prohlídkách domů a nebytových prostor v souvislosti s razií na úřadu vlády zajistili 120 až 150 milionů korun a desítky kilogramů zlata. Na tiskové konferenci to uvedl šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta.

Dodnes není o původu a určení nálezu nic známo. A kde je mu mimochodem konec?

Byla řeč i o nepřiznaných darech Jany Nagyové v řádu 10 milionů korun a daňovém úniku. Také vyšla najevo skutečnost o statisícových odměnách, které byly Nagyové kolem roku 2011 v premiérově kabinetu vypláceny.


Přímé ohrožení bezpečného fungování státu

Obžalovaní v kauze Nagyová pronesli mnoho výroků o tom, že jsou nevinní a že nespáchali kriminální čin. Dále bylo slyšet z jejich úst, že se nejednalo o ohrožení bezpečnosti státu, proto je malicherné zabývat se nějakým špehováním bezvýznamných lidí.

Mluvili také o tom, že se pouze jedná o útok konkurenčních zájmových skupin s cílem odstranit soky a dostat se k moci. Potom je ale na místě se ptát: Iniciovaly tyto osoby vyšetřování s cílem identifikovat tyto nebezpečné skupiny? Podnikly konkrétní kroky k řešení závažného problému?

Diskreditace úřadu premiéra, neobjasněné zneužití tajných služeb, netransparentní justice, nemorální  a klamavé jednání, podivné vazby na další kauzy a kmotry, pád vlády. Je to málo? Podle mě je to přímé ohrožení bezpečného fungování státu. Pokud nebudou takové kauzy hodnověrně objasněny, jsme svědky systémového kolapsu státní správy.


 

Jsem jenom divák

Obyčejný člověk nemá prostředky, aby se prokousal složitými dokumenty, právními kličkami a politickými hrami. Rozum se ale přirozeně snaží věci skloubit.

Projdeme-li si s případem související výroky vrcholných představitelů vlády, justice, narazíme na mnoho nesrovnalostí i rozporů. Z toho můžeme vyvodit například dva závěry.

  1. Přihlouple, laskavě a s pochopením omluvíme jejich subjektivní pohled a zeptáme se i jich, jestli rozumí složité práci zpravodajců, ústavě či smyslu základních lidských práv a svobod. Zda vědí, co se děje v zemi, které vládnou. Zda jsou schopni vládnout.
  2. Anebo to vezmeme jako důkaz, že jsou zde síly, které hromadí moc a prostředky, prorůstají bez kontroly do státní správy, do parlamentu i do justice, o médiích nemluvě. Vládu má v rukou někdo jiný a začíná platit zákon silnějšího.

Existenci kmotrů pragmaticky potvrzují politici, soudci i policie. Jsou známá jejich jména, bydliště. Vztahy kmotrů a představitelů vysoké politiky jsou zřejmé. Korupce je realita. Nové a nové kauzy se dostávají na světlo, ale neuspokojivě mnoho jich není ukončeno verdiktem, kterým by nedráždily zdravý rozum. (Tolik negací v jedné větě, sakra :-) )

Vše je orámováno vulgaritou, nepoctivostí, nectí a klamem. Pokud v těchto kauzách zazní rozsudek Nevinen, nemá v mých očích punc Spravedlnosti. Nemohu ho respektovat, protože se neslučuje s tou hrou, kterou sleduji. V divadle lze hodit shnilé rajče. Tohle divadlo ale vyvolává jen hořký dojem, že já mám být tou obětí lapenou v pavučině, spokojeně pokývat hlavou a zaplatit za ně daně.

Jak by se chovali a jak by od začátku mluvili aktéři kauzy, pokud by byli skutečně nevinní? Jakou hodnotu má osvobozující rozsudek v kontextu střetu zájmů, kmotrovských úšklebků a veřejně vulgarizovaného úřadu vlády? Jsou soudy nezávislé?

Nejde zde o selhání jednotlivce. Jde o selhání systému.

Co nejde zamést pod koberec hned, to se zamete o pár měsíců později. Premiér Nečas už dávno není premiérem, Nagyová už není Nagyovou, vláda už nevládne. Věci veřejné se vyřeší neveřejně. Rozsudek je několik měsíců utajen, nejasně vysvětlován se zpožděním. Vše bude zapomenuto, vše se rozmělní a ztratí v mlze. Lidé, spěte.

Vidím, že před mýma očima někdo hraje hru, ale nerozumím jí. Není to moje hra, ale odehrává se v mém životním prostoru, ovlivňuje mne i můj život. Nevím si rady, necítím se bezpečně a další perspektiva v téže linii mě naplňuje obavami.

Deset bodů jako pokus o logický závěr případu Nagyová